V komunálních volbách 2018 KDU – ČSL podpořila Otevřený Újezd spolu se Zelenými. V mnohých otázkách a názorových východiscích s KDU -ČSL souzníme a je zcela přirozené, že nikdy ne ve všem a nikdy ne všichni 🙂
Pro další období na předsednickou funkci nekandiduje dlouholetý předseda lidovců MVDr. Pavel Bělobrádek. Srozumitelně uvádí jako hlavní důvody čas pro rodinu se třemi malými dětmi a vlastní únavu a soudnost předat „vedení peletonu“ lidem s neopotřebovanou energií. Pavel Bělobrádek je politik výrazný, přirozený a důvěryhodný. Za svá mnohdy nelíbivá a marketingově „nevystajlovaná“ vyjádření občas sklízel posměch a kritiku. Ale právě lapidární sdělení skutečnosti, morální a názorová konsistence dělá státníka! Na rozdíl od populistických panáků a produktů PR, jejichž slovo nemá cenu zlámané grešle a jejichž popularita je srovnatelná se slevami a „akcemi“ v obchoďáku.
Za Otevřený Újezd odcházejícímu předsedovi Pavlu Bělobrádkovi velmi děkuji. A vyjadřuji naději, že se vrátí opět jako státník a to nejpozději v době, kdy naše přejedená společnost (konečně) zjistí, že jde do tuhého a že potřebuje „vyvést od egyptských plných hrnců“. Aby si zachránila život a budoucnost.
S poděkováním
MUDr. Zita Kazdová
Otevřený Újezd
Zpráva předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka pro sjezd Brno 2019
DRŽME SE TRADICE, SMĚŘUJME K BUDOUCNOSTI
Milé sestry, vážení bratři,
scházíme se na sjezdu v Brně v roce, kdy slavíme sté výročí založení
naší strany. Zároveň končí mé více než osmileté působení v čele KDU-ČSL.
Je tedy čas na hodnocení nejen posledních dvou let. Mnohé jsme spolu v
minulosti dokázali, něco mohlo a mělo být lepší. Pouze když se dokážeme
poučit ze všeho dobrého i špatného, čeká nás další úspěšná budoucnost.
Jsem přesvědčen, že pozitiva výrazně převažují a je na co navázat.
Období od pražského sjezdu v roce 2017 bylo na události bohaté. Bohužel
nikoli jen na ty pozitivní. Což platí nejen pro KDU-ČSL, ale pro celou
zemi. Když je národ rozdělován příkopy nenávisti a zloby, když se v
politice místo pravdy a idejí prosazují lež a populismus, náš prostor se
zužuje. To pro nás musí být velkým mementem do budoucnosti: buď se
staneme těmi, kteří se zaslouží o návrat hodnotové politiky, nebo spolu s
ní padneme. Nejde jenom o pojmy v ideologickém smyslu slova, ale o
elementární hodnoty slušnosti, spravedlnosti, právního státu,
individuální svobody a demokracie.
Jsem však optimista. Musíme si zachovat trpělivost, vytrvalost a naději.
Neúspěch se STAN
Svým způsobem dokladem toho, jak je naše společnost rozdělená, je
rozpad naší koalice se STAN. Do koalice jsme šli z dobrých důvodů,
nicméně se ukázalo, že mnohé předpoklady nebyly správné. Opět musím
zdůraznit, že již od počátku jsme byli ujištěni ze strany Petra Gazdíka a
Stanislava Polčáka, že v případě, že průzkumy koalice budou vypadat
špatně, tak „zatáhneme za záchrannou brzdu“. Tu neuměli popsat, my to
akceptovali a zde se stala klíčová chyba. Evidentně nepočítali s jinou
variantou než koalicí, a tak jsme se potom ocitli v jediné možné
variantě – každý sám. Ta nás potom jistě poškodila a jim pomohla vzhůru.
Impulsem k oboustranně odsouhlasenému konci, kdy STAN opětovně odmítl
odstranit riziko 10 % kvora a jít na naší kandidátce za úplně stejných
podmínek, byly průzkumy, z nichž vyplývalo, že potenciální liberální
voliči STAN z velké části zásadně odmítají volit konzervativní stranu,
byť v koalici. Bylo jich daleko více, než byl tzv. bonus za spojení. Své
určitě sehrál i objektivní nedostatek času, kdy jsme prakticky
nedostali šanci novou koalici vysvětlit voličům.
Ve veřejném prostoru je navíc zcela opomíjeno, že STAN zjevně nenabídl
do společného projektu ani zdaleka to nejlepší, co mohl, zatímco
samostatně nasadil první ligu. Příkladem může být populární hejtman
Martin Půta, který na koaliční kandidátku nechtěl, ale na samostatnou
listinu STAN šel a vytáhl ji evidentně vzhůru a byl zvolen poslancem.
Když pak rezignoval, argument, kterým se vymluvil z účasti na společné
kandidátce, již neplatil. A tak bych mohl pokračovat s dalšími. Bez
těchto kandidátů by prostě celkový součet opravdu velmi pravděpodobně
byl pod 10 %. A to by byla úplná katastrofa. Přesto jsme za viníky byli
nespravedlivě označeni my.
Myslím však, že poučení z této epizody musí být hlubší. Po celou dobu
mého mandátu jsme se snažili být krystalizačním jádrem občanských
proevropských koalic, bez ohledu na často velmi rozdílné programy
jednotlivých stran a hnutí. Mělo to svůj velký význam zejména v
senátních a krajských volbách. Nicméně na celostátní úrovni jsme zřejmě
narazili na strop. Liberální voliči mají dnes velký výběr stran: Piráti,
STAN, TOP 09… a už tak docela neplatí, že nám kvůli důrazu na Evropu a
lidská práva “odpustí” naše konzervativní postoje. Navíc se vyostřují
rozpory mezi konzervativními a liberálními názory zejména na rodinu. To
vše mě vede k názoru, že pokud vůbec budeme o budoucím spojenectví
uvažovat, nelze tak činit hledáním mezi liberálními subjekty. A ani
nelze spěchat. Liberální prostor je přeplněn a my bychom spíše koalici s
TOP 09 a STAN poškodili. Jejich spojenectví logiku má. Pro nás je ale
jasné, že se nyní musíme soustředit na navýšení volebního zisku
samostatně. Proto jdeme do voleb do Evropského parlamentu jako KDU-ČSL,
ovšem s podporou SNK-ED, Nestraníků, Koruny České, Konzervativní strany a
SMS. Dále nás podporují i další desítky regionální uskupení. Volby
totiž skutečně ukázaly, že koalice se STAN by bez všech jejich osobností
z regionů a pokud by velká část voličů STAN nevolila projekt s účastí
KDU-ČSL, nebyla úspěšná a hlasy by propadly. Rozhodli jsme se správně.
Sněmovní volby
Do sněmovních voleb jsme v roce 2017 šli oslabeni rozpadem koalice se
STAN, kdy se mnozí jeho představitelé zachovali hanebně v popisu toho,
co se skutečně stalo. Dočkal jsem se pouze soukromé omluvy od Jana
Farského. Bojovali jsme ale s naší obvyklou energií a pracovitostí.
Volební štáb odvedl dobrou práci, kandidáti, členi, dobrovolníci i
podporovatelé zabojovali. Ztráta více jak čtyřiceti tisíc voličů a 0,9
procentního oproti roku 2013 pro nás nebyla úspěchem, ale ani
katastrofou.
Je také třeba vidět, že se zvýšila konkurence, ve Sněmovně je 9
subjektů místo sedmi a jestliže v roce 2013 jsme profitovali i z
protestních hlasů, tentokrát jsme do voleb šli z pozice vládní strany,
která byla v koalici s ANO2011 a ČSSD. Navíc protestní potenciál si
uzurpovali Piráti. Také dále pokračovalo oslabování všech tradičních
stran, kromě ODS, které se vrátili zpět někteří bývalí voliči, kteří ji
potrestali v minulosti odchodem k ANO2011 a částečně k TOP09. Přestože
byla ve skvělé pozici, kdy proti sobě měla jasného soupeře s levicovým
programem (ČSSD) a skandály (ANO2011), tak je strana, která mívala i 35
%, v opozici nejsilnější s ani ne 11 %. Ztráty ČSSD, TOP09, ale i KSČM,
byly gigantické. To samozřejmě nesmíme brát jako výmluvu. Ale jako výzvu
k tvrdší práci a také ke snaze prezentovat vnitřně silnou,
srozumitelnou a atraktivní stranu pro voliče. Naším problémem totiž není
program, ale to, jak jsme důvěryhodní, viditelní a čitelní. Je také
jistě rozdíl být ve vládě, nebo být čtvrtou z šesti opozičních stran.
Ono sice máme pravdu – ale i pravda potřebuje marketing, jinak ji lež
daleko předběhne.
Chtěl bych se ohradit proti zkomolení mého postoje o odstoupení v
případě neúspěchu. Přesně jsem na otázku, zda zvážím svoji rezignaci při
horším výsledku než v roce 2013, odpověděl, že to je samozřejmé. Neřekl
jsem, že automaticky odstoupím, jak to dezinterpretovala některé média.
Po zvážení jsem usoudil a stále jsem o tom přesvědčen, že výsledek sice
nebyl úspěchem, ale nebyl ani ostudou. Co jsem však skutečně slíbil a
na Celostátní konferenci i učinil, bylo dání funkce k dispozici (což
není rezignace), tedy, že se v tajné volbě hlasovalo, zda mám odstoupit.
Vzal jsem na sebe celou odpovědnost za výsledek voleb. Dostal jsem
podporu cca 80 % platných hlasů, což mě příjemně překvapilo.
V opozici
Po volbách jsme skončili v opozici. Nebyli jsme ochotni tolerovat člena
vlády dokonce už obviněného z podvodu. Nutno si však přiznat, že vítěz
voleb o nás nejevil žádný zvláštní zájem, což lze dokumentovat jasnými
výroky jeho čelných představitelů již při sčítání hlasů. Od počátku
ANO2011 vyjednávalo spíše s KSČM a SPD. Nikdy jsme skutečnou nabídku jít
do vlády nedostali, pouze padl dotaz na ochotu podpořit menšinový
kabinet. Dokonce i nynější koaliční partner ČSSD přišel až později.
Nejprve si Andrej Babiš rozdělil funkce s Vojtěchem Filipem a Tomiem
Okamurou a vládl po volbách přes půl roku s jednobarevnou menšinovou
vládou bez důvěry. Jsem přesvědčen, že rozhodnutí odejít do opozice,
které celostátní konference drtivě odsouhlasila, bylo správné. Přes
všechny nevýhody být mimo vládu. Zachovali jsme si totiž charakter a
splnili to, co jsme slíbili. Už žádné úhybné manévry. Jsem si naprosto
jist, že se srozumitelnost a dodržení slova dlouhodobě vyplatí. ČSSD
postupovala jinak, popřela téměř vše, co tvrdila před i po volbách. Její
výsledky v komunálních a senátních volbách jsme všichni viděli. Věřím,
že nám opozice prospěje, podobně jako to bylo se třemi roky mimo
sněmovnu.
Abychom dosáhli trochu normálního rozdělení funkcí ve Sněmovně, dočasně
jsme se pro potřebu vyjednávání spojili s ODS, TOP09 a STAN do
jednorázového Demokratického bloku. Ten nikdy neměl ambice prosazovat
nějakou společnou politiku a po splnění své historické úlohy (podařilo
se vytlačit z některých funkcí komunisty) zanikl. Ukázalo se, že
ANO2011, KSČM a SPD tento legitimní dočasný útvar vytvořený jen kvůli
obsazení výborů, zneužívaly k nesmyslnému nálepkování a účelové
demagogii. Dokonce tvrdili, že „Demoblok“ existuje i dávno po svém
zániku. Tato podlá lež ukázala, jak se dá ohýbat realita a jak tomu
mnozí lehce uvěří. A že ANO 2011, SPD a KSČM mají lež jako běžný nástroj
politického boje, který hodlají využívat i mimo volební kampaně.
Opoziční práce v probíhajícím volebním období není snadná. Nejen proto,
že jí vláda nedává příliš prostoru. Návrhy opozice obvykle zamítne, aby
obsah vykradla a předložila a prohlasovala sama. S tím bychom se mohli i
smířit. Dalším problémem je ale ono rozdělení společnosti, což dává
větší šance kontroverzním stranám než stranám konsensuálním, jakou je
KDU-ČSL. Další důvod, proč se máme snažit o návrat hodnotové a věcné
politiky.
Pakt Zeman-Babiš
Velmi specifickým úkazem české politiky od října 2017 je podivná
symbióza prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše. Můžeme
vidět kontrast třeba na Slovensku. Jistě to není spojenectví z lásky,
ale z rozumu. Stačí se podívat, co o sobě říkali v časech, kdy se
nepotřebovali. Prezident po celou dobu dává předsedovi ANO2011 bianco
šek, držel ho dlouhé měsíce u moci s vládou bez důvěry, jmenoval ho
premiérem znovu a dává opakovaně najevo, že nikoho jiného nejmenuje.
Andrej Babiš v rámci tohoto handlu logicky v prezidentské volbě podpořil
právě Miloše Zemana. A o to tady celou dobu šlo. De facto je Andrej
Babiš se svým trestním stíháním a obrovským konfliktem zájmů, který řeší
i EU, na Miloši Zemanovi závislý. Výměnou zjevně neexistuje nic, co by
premiér prezidentovi odepřel. Tím se kruh uzavírá. Tento mocenský tandem
má na českou demokracii neblahý vliv. Je třeba vidět, že jsme vůbec
nemuseli mít vládu s trestně stíhaným premiérem a s komunisty, kdyby na
Hradě seděl jiný prezident.
Volba prezidenta
Sami jsme kandidáta nestavěli z několika důvodů. Zuzana Roithová si již
nechtěla svoji roli zopakovat a Petr Pithart kandidovat také odmítl.
Další osobnosti pak samy usoudily, že nebudou tříštit síly. Byla i jiná
situace, než v roce 2013, kdy jsme kandidaturou Zuzany Roithové stranu
zviditelnili a posílili náš mediální obraz.
Žádný z kandidujících nás v zásadě nepožádal o přímou podporu, natož
aby chtěl být stranickým kandidátem. I když hlasy našich senátorů, aby
mohli kandidovat, se jim hodily. Je vidět, že i pro názorově blízké
kandidáty je politická strana obecně a tím i KDU-ČSL vnímaná jako
toxická, protože velkou část voličů odpuzuje. Jelikož Pavel Fischer
zájem neměl, nikoho jsme nepodpořili a pouze jsme doporučili volbu
Jiřího Drahoše, který o to stál. Podle našich předpokladů se skutečně
suverénně dostal do druhého kola. Mnoho našich členů aktivně pomáhalo v
kampaních zejména Pavla Fischera a Jiřího Drahoše. Obzvláště v druhém
kole byla oceněna organizovanost a akceschopnost našich struktur a
členů. Volby však dopadly poměrně těsně vítězstvím Miloše Zemana. Opět
se ukázalo, že kampaně typu antibabiš, či antizeman nové voliče proti
nim nepřivedou. Naopak se utvrdí jejich voličské jádro a umožní jim
vybudit další z řad nevoličů.
Poslanecký a senátní klub
Je nás ve Sněmovně o čtyři méně než v minulém volebním období. Ale máme
dobře rozdělenou práci a jsme aktivní. Propojili se poslanci se
senátory podle výborů, ve kterých působí. Nejsme tolik svázáni v
hlasování, jako v době koalice. Snažíme se prosazovat naše návrhy, a i
když nepravidelně, i z opozice se nám to daří. Předsedou klubu se v
novém období po Jiřím Miholovi stal Jan Bartošek. Senátorský klub přišel
o jednoho člena, předsedou byl opětovně zvolen Petr Šilar. Pozici
místopředsedkyně Senátu obhájila Miluše Horská. Další podrobnosti
ponechám na předsedech klubů.
Komunální a senátní volby
V loňských komunálních volbách jsme mírně ztratili, nemůžeme být úplně
spokojeni. Sice jsme stále nejsilnější parlamentní stranou v obecních
volbách, ale nedokázali jsme postavit ani stejně kandidátních listin
jako v roce 2014. Nebylo to o mnoho, ale přece. Je pravdou, že dochází k
silné generační obměně na obcích a mnoho našich zkušených, dlouholetých
starostů ani nekandidovalo. Přesto máme zatím evidováno za KDU-ČSL
zvolených 276 starostů a 313 místostarostů. My jsme skutečně stranou
starostů.
Specifickou situaci jsme zažili v Praze. Zde se musím zastavit.
Starosta Prahy 7 a poslanec, člen strany Jan Čižinský, přišel s
projektem, který byl vymezen občansky, tedy protistranicky, a nechtěl
proto kandidovat na naší kandidátce. Kandidaturou za projekt Praha sobě
mu zaniklo členství ve straně. Nebyl tedy vyloučen, ani nevystoupil. Je
pochopitelné, když se v prostředí, kde nejsme stranicky silní, značka
potlačí a vznikají na komunální nebo krajské úrovni koalice. Toto však
byla jiná, unikátní situace, kdy se nejednalo o „naši“, ani „béčkovou“,
ale konkurenční kandidátní listinu. Jsem přesvědčen, že kdyby šla
KDU-ČSL v čele s Janem Čižinským do voleb samostatně nebo v koalici,
značku by nám to v Praze posílilo a měli bychom více mandátů než pouhý
jeden. Obzvláště, když na úrovni obvodů jsme tam posílili. Stejně tak s
ním by naše vyjednávací pozice, a tedy i postavení, v předvolební
koalici byla diametrálně odlišná. O to větší škoda, že Jan Čižinský mohl
být dalším výborným kandidátem na nového předsedu strany. Primátorem se
nestal, a tak si ponechal svůj poslanecký mandát. Plně jeho rozhodnutí
respektuji a nevidím důvod, proč by měl opustit náš klub. To by se musel
zpronevěřit programu a hodnotám, za které kandidoval. Jakkoli mě celá
situace velmi mrzí a štve a vidím to jako poškození strany, tak doufám,
že emoce opadnou a tento otevřený příběh nakonec dopadne ku prospěchu
KDU-ČSL.
S výsledkem senátních voleb, kde jsme čekali víc, nemůžeme být
spokojeni. Očekávané obhájení tří mandátů se nekonalo, o jeden jsme
přišli a další jsme nepřidali. Byly sice i horší roky, ale to nic na
věci nemění. Škoda, že nakonec byl zvolen předsedou Senátu kandidát ODS,
nikoli Václav Hampl. Bezpochyby se tak stalo rozhodnutím klubu STAN
(vč.TOP09), který získal dva místopředsedy Senátu.
Zejména senátní volby nám ukázaly, že voliči mají tendenci roztříštěné
spektrum znovu koncentrovat a že zkrátka platí: větší bere. Občané sice
vytrestali vládu, ale své naděje tentokrát nesměřovali k nám, jako v
roce 2016, ale k ODS, která se stala hlavní opoziční stranou. Také se
ukázalo, že ve vyhrocené atmosféře dnešních dní, středová, konsenzuální
politika v druhém kole není výhodou, jak to bývalo dříve. Dnes jsou
voliči ANO2011, KSČM, SPD, ČSSD ochotni volit raději ODS, než KDU-ČSL.
To ovšem nebude trvat věčně a musíme se dobře připravit na příští rok.
Chci zde přitom jasně říci, že nepovažuji naše komunální a senátní
kampaně za špatné. Někdy ale ani dobré nestačí a pro dosažení úspěchu je
třeba být ještě lepší. Je velká škoda – a přičítám to i mému výsledku –
že jsme nezískali o něco více mandátů. Osobně jsem šel do riskantní
kandidatury do Senátu v obvodě, kde jsme nikdy neměli senátora a druhé
kolo snad jen v roce 1996, z prostého důvodu. Nebylo co ztratit, šlo jen
získat. Již dávno jsem byl rozhodnut nekandidovat na předsedu strany,
tudíž výčitky některých nezasvěcených novinářů o nezodpovědnosti byly
zcela liché. Kdybych chtěl zůstat předsedou, určitě bych do takového
dobrodružství nešel, abych stranu nepoškodil. Navíc předseda by měl být
ideálně ve sněmovně, ne v Senátu. Čekal jsem, že proti kandidátovi
ANO2011 budu mít velmi vysokou šanci. Nakonec těsně zůstal třetí a silný
protikandidát z ODS, která byla na vlně celorepublikově, podpořen v
druhém kole ANO2011 a evidentně i voliči ostatních stran, vyhrál. Osobně
kandidatury nelituji a věřím, že ji ještě zúročím.
Dovolte ještě vyvrátit omyl mnoha novinářů. To, že již neubudu
kandidovat na předsedu strany, jsem ohlásil na Celostátním výboru a poté
na Celostátní konferenci ještě dříve, než byly uzavřeny volební
místnosti. Tedy bez ohledu na výsledek mého boje o Senát. Novinářům jsem
to sdělil sice později, když se už začalo sčítat, ale rozhodně nejde o
reakci na moji následnou prohru. Nekandidoval bych ani jako senátor.
Trocha statistiky – vývoj členské základny a přeregistrace
V uplynulých letech sice stále klesal počet členů v naší členské
základně – v roce 2010 jsme měli zhruba 34 tisíc členů a každým rokem
přibližně o tisíc méně, především však z důvodu úmrtí. Od té doby ale
také vstoupilo do KDU-ČSL více jak 3300 především mladých lidí. Tolik
nemají ani mnohé parlamentní strany celkem. V průměru tak vstupuje každý
rok více než 400 členů po celé republice. To opravdu není málo!
Nevstupují k nám totiž z konjunkturálních a zištných důvodů. Věkový
průměr držíme stále kolem 65 let. Minulý rok 30. ledna schválil
Celostátní výbor též přeregistraci členské základny. Tento krok, o
kterém se ve straně hovořilo, co pamatuji, jsme nakonec úspěšně zvládli a
chtěl bych poděkovat ústřední kanceláři, tajemníkům i předsedům
jednotlivých organizací za spolupráci a dobře odvedenou náročnou práci.
Očekávali jsme, že tím počet členů klesne možná velmi výrazně, ale
nestalo se tak – stále máme více než 22 tisíc členů. Pokles byl „jen“ o
necelé dva tisíce. Jsme také velmi genderově vyrovnaní – poměr mužů a
žen je téměř 50:50.
Finanční stav
V červnu 2010 jsme se po prohraných volbách ocitli v situaci, kdy náš
dluh dosahoval téměř 83 mil. Kč a propad v příjmech činil cca 18 mil.
Kč. Rozpočet na rok 2011, což byl první rozpočet éry nového vedení, byl
ve výši 37 730 000,-Kč. Pět let trvala finanční konsolidace strany a
druhé pololetí roku 2015 bylo prvním pololetím, kdy jsme nemuseli čerpat
kontokorentní úvěr. To znamenalo úspory v řádech statisíců korun.
Poprvé jsme se ocitli v tzv. černých číslech a je tomu tak dosud. Výše
rozpočtu na rok 2019 je 79 095 000,-Kč což je více jak dvojnásobek toho s
čím jsme začínali v roce 2011.
Nyní k posledním dvěma rozpočtům na rok 2017 a 2018. V roce 2017 byl
rozpočet ve výši 70 725 000,-Kč, v roce 2018 byla výše rozpočtu 75 875
000,-Kč. Výše těchto rozpočtů byla umožněna také tím, že jsme do nich
zapojovali hospodářské výsledky předchozích let. Do rozpočtu roku 2017
jsme převedli 1 400 000,-Kč a do rozpočtu 2018 jsme zapojili 7 000
000,-Kč a do roku 2019 rovněž 7 000 000,-Kč.
U hospodářských výsledků je třeba brát v úvahu, že se jedná o
hospodářský výsledek celé strany, a nejen ústřední kanceláře, zatímco
rozpočty, které předkládáme, se týkají jen ÚK. Přesto se 60-70 %
hospodářského výsledku týká hospodaření ÚK. Zbytek je na krajských
organizacích. Zde je třeba jednoznačně poděkovat generálnímu sekretáři,
který má hlavní podíl na těchto výborných výsledcích.
Vnitřní chod strany
Máme komisi pro vnitřní život strany. Považuji za velmi dobré, že
funguje a věřím, že její činnost bude pokračovávat a rozvíjet se. V
některých krajích úspěšně funguje a prohlubuje se činnost klubů
komunálních politiků. Bohužel ne ve všech krajích. Pracovat nejen se
zvolenými, ale i všemi kandidáty musí být povinností jak místních,
okresních, tak krajských organizací. S těmi 16 000 lidmi, kteří za nás
kandidovali, musíme i nadále komunikovat a spolupracovat.
Pokračovala i práce odborných komisí a programové rady. Scházeli se
nejen před volbami při přípravě volebního programu, ale i v mezidobí.
Odborné komise mají svoje specifika a hodně záleží na předsedovi a jeho
stylu práce. Každopádně máme odborné zázemí, které je třeba dále
rozšiřovat. Zasedání programové rady mají vysokou úroveň a přál bych si,
aby tato tradice pokračoval přinejmenším ve stejné frekvenci. Chtěl
bych poděkovat mpř. Programové rady Janu Kasalovi, za jeho osobní
nasazení v průběhu celého období. Za jeho výborný nápad považuji
komunikaci s členy anketní sítí – dotazníkem programové rady. Je
anonymní a velmi efektivní. Zůstává smutným faktem, že z více než 1400
přihlášených odpovídá pravidelně ani ne třetina respondentů. Přesto
dostáváme v řádech dnů a hodin velmi vysoký vzorek názorů nejen ve
vlastním hlasování, ale i v textové části, která je předsednictvem
pravidelně vyhodnocována. Chci všechny opět vyzvat k aktivní účasti na
tomto vynikajícím nástroji zpětné vazby i inspirace.
Kromě spolupráce s Evropskou akademií pro demokracii je pro nás posilou
i náš Think-tank Institut pro křesťansko-demokratickou politiku. Plně
se již etabloval a s dalšími spřátelenými institucemi se úspěšně jeho
činnost rozvíjí.
Závěr
Závěrem mi dovolte jen velmi stručně zhodnotit mé funkční období.
Myslím, že se nám povedlo naplnit zásadní priority, které jsme si
předsevzali. Stabilizovali jsme KDU-ČSL finančně, personálně i
politicky. Vrátili jsme se do Sněmovny, máme své postavení a berou nás
vážně.
V mnoha směrech jsem se osobně do historie strany zapsal (nejmladší
zvolený, přivedl jsem stranu zpět do Sněmovny, druhý nejdéle sloužící
demokraticky zvolený po J. Šrámkovi, odcházím neporažen na sjezdu ani
neodstupuji atd.) Na druhé straně jsem i chyboval a po těch letech už
cítím, že potřebujeme nový impuls, že musí přijít předseda, který bude
pokračovat v našem stoletém díle třeba trochu jinak a s jinými nápady.
Jen tak se udržíme v politické špičce.
Vím, že nejen v naší straně je nezvyklé, aby předseda dobrovolně
dokončil mandát a již nekandidoval. Domnívám se, že nyní je nejlepší
chvíle. Sněmovní volby jsou daleko, jsme v opozici, je výročí sta let
založení. Na rozdíl od minulých let, kdy jsme ve všech typech voleb
rostli, je vidět stagnace a mírný pokles. KDU-ČSL nepotřebuje uspět jen
letos ve volbách do Evropského parlamentu, ale také příští rok v
krajských a senátních volbách, kdy budeme ohajovat 61 zastupitelů a šest
senátorů. Věřím, že s novým předsedou budeme mít lepší tah na bránu a
uspějeme.
Abych vyvrátil nesmysly v médiích, uvedu skutečné důvody, proč již nekandiduji:
1. Kvůli rodině. Manželka byla na tři děti (6, 4 a 2 roky) v podstatě
sama a já jí slíbil, že svoji službu více přesunu domů. Vidím jako
nutnost být více s rodinou. Straně jsem již odvedl a obětoval hodně.
2. Jsem unaven, opotřebován po těch letech, již nemám tu dravost, elán a
energii jako dříve. Potřebuji si odpočinout fyzicky i psychicky, chvíli
jet v pelotonu. Protože stranu opravdu mám na mysli, chci její dobro,
neboť je to prostředek, jak usilovat o obecné blaho, přenechám místo
jinému, aby vedení dostalo novou krev do žil.
3. Až na posledním místě je to moje zdraví. Na můj výkon nemá zásadní
vliv a musím se podivit, že i někteří naši bratři a novináři zasvěceně
komentují můj zdravotní stav. Opravdu dost se jim divím, u barvy pleti
by to bylo nepřípustné…Musím se smát, když v roce 2013 suverénně jeden
komentátor tvrdil, že nemůžu být ve vládě, protože jsem nemocný.
Pro mnoho politiků a novinářů je nepochopitelné, že by člověk sám od
sebe, bez pikantní vnější příčiny neobhajoval funkci. Je jasným
předsudkem, že za tím musí být něco jiného, než něco tak banálního jako
je rodina a vlastní soudnost. Takže zmiňují hlavně moji chorobu. Má
svoji roli, ale ne hlavní. Být předsedou je velmi stresující funkce, a
to samozřejmě nepřidá vůbec nikomu, zdravému či nemocnému. Potřebuji po
těch letech zvolnit a pro mě vrcholná politika opravdu není droga.
Jak dál
Co dále určitě musí být zachováno, jsou naše tradiční hodnoty – a také
náš základní přístup k politice, jímž je ulamování hrotů, mírnění
extrémů, sjednocování společnosti, přispívání ke konsensu. Kompromis
neznamená rezignaci na hodnoty a zásady. Umožňuje něco smysluplného
dokázat. Ale vše má svoje meze, což jsme dokázali. Toto jsou naše
devizy, kterých se nemůžeme vzdát. Nebojme se budoucnosti. Máme se o co
opřít, náš dům stojí na skále! Víme, že pravda se nedá odhlasovat, že
většina se může mýlit a hlas lidu, že není hlas Boží. Co se běžně děje,
nemusí být normální, a co je většinové, nemusí být přirozené ani
správné. K našim hodnotám patří naděje. Buďme si toho tedy vědomi, buďme
sami sebou a nebojme se!
Bylo mi velkou ctí, že jsem u tohoto celkově úspěšného příběhu s vámi
mohl více než osm let být jako předseda. Je to malá část ve stoletém
životě strany, ale velmi významná doba v životě mém. Z politiky
neodcházím, jak jsem se