Po čtyři roky v období 2010 – 2014, kdy jsem vykonával funkci
starosty MČ Praha 21 – Újezd nad Lesy, jsem se snažil zapojit veřejnost
do spolurozhodování o věcech, o kterých úřad aktuálně rozhodoval a které
se veřejnosti týkaly. Městská část Praha 21 přistoupila ke způsobu
komunitního plánování a strategického řízení pro 21. století pod
označením místní Agenda 21 a přihlásila se tak k podpoře udržitelného
rozvoje a také k prohlubování spoluúčasti a partnerství mezi úřadem a
veřejností.
Dívám-li se na toto období zpětně, uvědomuji si, jak nesmírně těžké
začátky z úplné nuly to byly, a jak naprostá nezkušenost obou aktérů –
pracovníků úřadu i veřejnosti – toto úsilí komplikovala. Nyní, trochu
s odstupem, jsem sestavil 6 stupňů možného zapojení veřejnosti do
spolurozhodování úřadu. Seřazeno od nejhoršího k nejlepšímu, tj.“ od
manipulace k participaci“:
- Úřad rozhodne, nikoho se na nic neptá a navíc nikomu ani nic neřekne.
Toto je bohužel běžný stav. Pramení z představy, že veřejnost o daném
problému nic neví a tedy nemůže kompetentně rozhodnout. Často jsou
podobná rozhodnutí činěna v časovém presu, nebo jsou považována za
natolik jasná, či triviální, že není nutné s veřejností cokoliv
projednávat. Následná nekomunikace je jen pokračováním
původní představy o zbytečnosti. Proč dělat něco, co nemusím… Bohužel,
řada pracovníků úřadu má zakořeněnou představu, že jsou v práci od toho,
aby „zúřadovali“ přidělené úkoly a že nějaké ( včasné a plánované)
předkládání veřejnosti, vysvětlování a zapracovávání zpětné vazby od
občanů není jejich úkolem. - Úřad rozhodne, na rozdíl od předchozího ale své rozhodnutí sdělí.
Pracovníci úřadu rozhodnou a svá rozhodnutí s veřejností komunikují.
Nečekají nějakou zpětnou vazbu, komunikace je ve formě např. tiskové
zprávy nebo článku, který informuje, co úřad učinil nebo učiní. - Úřad rozhodne, sdělí a projedná s veřejností, ale své rozhodnutí nezmění.
Úřad ví, že by danou věc měl projednávat s veřejností a měl by dbát na
jejich připomínky, ale nechce se mu na hotovém projektu cokoliv měnit.
Nalezne tedy protiargumenty, kterými veškeré připomínky veřejnosti
vyvrátí a projekt ponechá v původní podobě. Veřejné projednání je bráno pouze jako alibi,
o jeho výsledku bylo rozhodnuto ještě před jeho zahájením. Úřad sám
sebe přesvědčí, že veřejnosti umožnil zapojit se, ale své řešení
považuje za neměnné. I dobré připomínky často padnou pod stůl. Možná to
úřad i uzná, ale obratem vysvětlí důvody, proč se nedá už nic dělat. A často situaci postaví jako vydírání – buď to bude podle původního plánu anebo vůbec ne!
Změna by prý vyžadovala čas a peníze, nestihly by se termíny, dotace –
zkrátka je mnoho dobrých důvodů, proč trvat na původním řešení. - Úřad rozhodne, sdělí a projedná s veřejností a případně upraví.
Po veřejném projednání úřad uzná některé z připomínek a doporučení a
projekt upraví. Práce na zpracování zadání ( tj. prvotní rozhodnutí
úřadu), je tedy vynaložena zbytečně, protože na konci se zjistí, že by
se zadání mělo radikálně změnit. To vyvolává velké napětí a úřad se
brání tím, že hájí zpracované řešení a přijímá úpravy pouze dílčí,
mnohdy neefektivní, neekonomické a někdy ne zcela možné. - Úřad nejprve projedná s veřejností, pak rozhodne a veřejnosti sdělí.
V této variantě si úřad uvědomuje, že projednání s veřejností je
důležité učinit na počátku projektu, ve fázi zadání. Vytipuje cílovou
skupinu a s ní projedná. Následně projekt zpracuje a veřejnost je o
realizaci projektu spravena. Na rozdíl od předchozích variant probíhá
práce na zpracování a realizaci projektu efektivně, protože veškeré
nesoulady v řešení daného problému byly s veřejností vyjasněny hned na
počátku a projekt má přesné zadání. Realizace pak může probíhat
bezproblémově. - Veřejnost navrhne, úřad projedná a rozhodne, ale následně
ještě projedná a případně upraví. Veřejnosti sdělí a následně
realizuje. Pokud úřad pracuje správně, ve všech krocích svého
počínání umožňuje veřejnosti, aby formulovala své potřeby. Takto funguje
úřad, který ve všech svých složkách přistoupil na moderní způsob
fungování a je skutečně a plánovitě řízen. Pak je zcela zřejmé a
všeobecně přijímané, že tato otevřenost neznamená realizovat úplně každý
nápad. Úřad je tu od toho, aby naplňoval přijatou strategii a
udržitelnost rozvoje a veřejnost usměrňoval ( nikoli „stíral“), v tom,
které projekty jsou objektivně správné a realizovatelné. To, co občané
chtějí a co je realizovatelné, je veřejně projednáno – vysvětleno a
všeobecně přijato. Přesné zadání je rozpracováno, následně opět
projednáno a případně upraveno. Zní to možná komplikovaně, ale úřad,
který pracuje podle tohoto pravidla, vytváří pravé partnerství se svými
obyvateli a realizuje dobré projekty. Dělá to navíc efektivně, protože
veřejná projednání odhalí slabá místa v každé fázi projektu. Během
projednávání si veřejnost projekt osvojí, porozumí mu a přijme jej, což
je pro rozvoj místní komunity nesmírně důležité.
A jaký je cílový stav participace – tedy zapojení veřejnosti do rozhodování úřadu?
Veřejnost společně s úřadem sdílí veškeré zdroje a společně rozhoduje o jejich využití!
Možná si mnozí řeknou: stačí vše „správně“ vymyslet a pak to udělat. A
v takovém případě není nutné se někoho na něco ptát a někomu něco
vysvětlovat – viz. bod 1. Ale to je omyl, mimo jiné typický pro všechny
totality. Dlouhodobě vymýšlet a dělat „správné“ věci pro veřejnost a
zároveň se s veřejností nebavit možné není a právem vyvolá u veřejnosti
nedůvěru a nespokojenost. Touto cestou se totiž veřejnost nemá šanci
dozvědět a zpracovat, co je a co není správné, co je a co není reálné.
Objektivně sebelepší výsledek pak občané nepřijmou, protože za lepší
považují ( neprojednané) varianty, které by se při veřejném projednávání
ukázaly jako špatné nebo nereálné. Zkrátka pro veřejnou správu platí
pravidlo:
Dělat správně věci správně a znamená také je správně komunikovat.
A pro spoluúčast (participaci) – tedy zapojení občanů do spolurozhodování – platí ještě jedno pravidlo: S participací
je nutné začít co nejdříve. Myslet si, že je důležité nejprve zpracovat
studii či projekt a teprve pak zapojit veřejnost je velký omyl.
Výsledkem participace musí být nejen výběr optimální varianty hned od
začátku ale i shoda, které lze dosáhnout pouze postupným projednáváním a
přesvědčováním se o správnosti řešení. Že optimální řešení vymyslí
úřad bez zapojení veřejnosti, je iluze.
RNDr. Pavel Roušar
zastupitel za Otevřený Újezd
publikováno dne 7.4.2015
Otevřené noviny: http://otevrenenoviny.cz/jak-nefunguje-partnerstvi-uradu-a-verejnosti/